„Psa už v životě nechci.“ Vyhrkne dáma v letech zamračeně.
Její kamarádka se podiví. „Vždyť jste měli 15 let jezevčíka. Jak bys teď mohla být bez psa? To bych já nikdy nedokázala.“ Zavrtí smutně hlavou hlavou.
„Ne, už nikdy žádnýho nechci, teď jsme s manželem tak svobodní a v pohodě.“ Řekne dáma rozhodně.
„Ale jdi ty, bude se ti stýskat.“ Domlouvá jí jemně kamarádka.
„Ani za nic.“ Uzavře tónem, který nepřipouští námitek.
Smutný konec, smutného příběhu.
Taky už jste takové úsečné prohlášení někdy slyšeli?
Divili jste se, jak někdo může něco takového říct?
Obvzlášť ten, kdo už psa měl?
Za takovým prohlášením se většinou skrývá veliká bolest. Může to být bolest spojená se ztrátou milovaného kamaráda a neochotou prožít to znovu.
Shodou okolností znám dámy z rozhovoru. Vím tedy, že za tím tentokrát není bolest ze ztráty ale úleva.
„To je ale blbost.“ říkáte si teď. „Jak se může někomu ulevit, když mu zemře pes?“
Soužití se psem nemusí být vždycky jako na růžovém obláčku, po kterých poskakují jednorožci a prdí duhu.
V tomto konkrétním případě se pes stal tyranem, který šikanoval celé své okolí. Postarší manželé dostali štěně čistokrevného jezevčíka bez průkazu původu, jako roztomilé a hebké klubíčko chlupů, které větší čas prospalo, než aby dělalo neplechu.
Citově se na něj navázali a když se jeho chování časem začalo měnit, už nebylo cesty zpět. Pes zničil, na co přišel, vyl, štěkal, uzurpoval si právo na gauči i v posteli, a tak se z něj časem stal neústupný vůdce smečky.
Ano, souhlasím s Vámi, že zde byla podceněna výchova, to beze sporu. Postarší manželé by ale byli mnohem vhodnějšími majiteli mnohem jemnějšího psího plemene, a nikoliv nejvšestrannějšího lovce, kterému v krvi bublá temperament.
Lovecká plemena ať už malá či velká mají svá specifika, potřeby, které klidný člověk v penzi ve většině případů nedokáže uspokojit. A tak se pes nudí, ničí, snaží se vybít energii a frustraci.
Nevíme, jak by to vypadalo, kdyby kdysi dávno tito lidé dostali mnohem jemnějšího, povahově měkčího psa, například ze skupiny společenských psů. Jistě by se našlo mnoho lepších variant pro tuto konkrétní domácnost, než jezevčík.
A proto, je tak důležité vybrat si správného psa pro sebe. Svůj život, rodinu a prostor.
Na jejich obranu musím říct, nevzdali to s ním. Byli s pejskem až do konce. I přes veškeré potíže, které spolu měli, a které jistě většinou vznikly nevědomostí majitelů, to s pejskem nevzdali a neodložili ho, jak to mnozí mají ve zvyku.
Všem těmto zlomeným duším, které neměly takové štěstí v soužití se svým čtyřnožcem, bych ráda vlila do žil novou naději.
Naději, že to jde, a každý z nás může mít psího parťáka podle svých představ, který perfektně zapadne do našich životů. Stačí jen vědět jak na to.